close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

japonští démoni Šoki

17. dubna 2011 v 19:58 | Blogař
Jinšin-Uwo

Japonsko je zemí častých zemětřesení. Určitý díl tektonické činnosti snad má na svědomí pohyb zemské kůry, ale ne všechno lze na matičku Zemi svést. Pod japonskými ostrovy totiž leží sedm set mil dlouhý seismický úhoř Jinšin - Uwo, hlavou u Kjóta, špičkou ocasu u Aomori. A protože ostrovy na jeho zádech nepatří k nejlehčím nákladům, občas se potřebuje protáhnout.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Pheng

A ještě jednou ze země vycházejícího slunce. Seismickému úhoři Jinšin-Uwovi kladou Japonci za vinu zemětřesení - pokud jde o zatmění Slunce, o to se stará jiný tvor - Pheng. Je podobný Ruchchovi z arabských pověstí. Tento pták je prostě tak velký, že dokáže naši rodnou a k životu nezbytnou hvězdu zastínit. Živí se velbloudy.

Varování na závěr: Viděl jsem - v nádherně ilustrovaných a obsahově bezcenných francouzských knihách edice Mýty a legendy (před deseti lety vyšla řada z nich i česky) tohoto tvora smíchaného s další mytologickou bytostí - Tengu. Což je nesmysl. Před Mýty a legendami se mějte na pozoru.


---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Tengu

Tengu je asi nejproslulejší z démonů hor a lesů, on je to vlastně lesní skřet. O jeho postavě se mluví v mnoha pohádkách a hrách divadla Nó. Tengu je obvykle zobrazován jako tvor podobající se člověku, který má ptačí zobák a nebo má velmi dlouhý nos. Říká se, že tenguové s dlouhými nosy jsou nadřazení těm se zobáky. Tenguové jsou obdařeni nadpřirozenou silou a mohou létat a to díky svým křídlům a nebo díky svému vějíři. Dokonce legendy o něm zapříčinili, že jestě do nedávna bylo spousta lidí, kteří věřili v existenci Tengu. A i v dnešních japonských rodinách není vyjímkou, že rodiče hrozí svým dětěm, že jestli nebudou hodní tak si pro ně příjdou Tengu.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Kappa

Kappa je japonský vodník. Vypadá jako želva s opičí tváří, topí dvě v pověstech nejohroženější lidské kategorie - malé děti a pocestné, útočí na zvířata, včetně koní. Jak je vidět chováním si v ničem nezadá se svým středoevropským příbuzným. Ani jinými vlastnostmi - zatímco vodník z jihočeského rybníka musí mít neustále mokrý šos, jeho šintoistický kolega udržuje v tomtéž stavu své dlouhé vlasy. Na druhou stranu jsou ovšem kappové velice inteligentní a občas se spřátelí s nějakým mudrcem; takovou cestou se lidstvu dostalo umění věštby z rozhozených kostí.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Rokurokubi

Rokurokubi je na první pohled zjevu lidského. jsou to lidé žijící daleko na půlnoční straně Číny ve skalních slujích a děrách. Živí se plazy a obojživelníky. Mají zázračnou vlastnost, že mohou prodloužiti svůj krk na mnoho metrů délky a pohybovat jím jako had svým tělem. Také mohou hlavu svoji odloučit docela od těla a poslat na zvědy nebo za potravou, kam jim libo." Avšak v podání Hearnově se toto strašidlo nejeví tak mírumilovně, jakým se zdá být z popisu Hlouchova. Jde spíše o strašidlo záludné, lákající pocestné do svého příbytku a mající velkou chuť na lidské maso.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

V tajuplném světě japonských nadpřirozených bytostí, existuje nepřeberné množství dalších druhů duchů, třeba v podobě ohnivých koulí, plápolajících namodralých plamenů, a nejrozmanitějších strašidel a skřítků. Pro zajímavost připojuji charakteristiku těch nejstrašidelnějších a nejzajímavějších:

Jamauba - podle pověstí vychovala oblíbeného dětského hrdinu Sakatu Kintokiho poté, co jej rodiče ztratili v horách. Ujala se ho a spřátelila ho se všemi zvířaty a lesními skřítky. Podle jiných vyprávění Jamauba chytá malé děti, chvíli je opatruje a nakonec je sežere. Na obličeji nemá ústa, ale má hubu na vrchu hlavy pod vlasy.
---------------------------------------------------------
Toriakuma - fantom s ohromnou hlavou a zářícíma očima. V noci poletuje nad lidskými příbytky, a když se mu podaří do nějakého vniknout, budí svár a rozbroje.
---------------------------------------------------------
Jamaiči - šedé mátohy přicházející z hor, aby lidem ve spánku vysávali dech.
---------------------------------------------------------
Janagibaba - mátožné zjevení, kolébající se ve větvích smutečních vrb a děsící tak toulavé děti.
---------------------------------------------------------
Ringecu - jsou příšery vzhlížející jako chlupaté opice. Za noci se plíží na půdy domů, lomozí tam a přinášejí děsivé sny lidem v domě spícím.
---------------------------------------------------------
Katawa Guruma - babice za noci projíždějící ulicemi na ohnivém kole. Chytá neposlušné děti, které se toulají za noci mimo dům a vysává jim krev.
---------------------------------------------------------
Tsušigumo - obrovský chundelatý pavouk se zlobnýma, žlutě zářícíma očima, vyzbrojen mohutnými kusadly. Po rozpárání jeho břicha, se v něm určitě najde spousta lidských lebek.
---------------------------------------------------------
Šutendodži - strašný lidožravý ďábel
Skřítci z přírodní říše mají různou podobu - od zvířat obvyklého zjevu s magickými schopnostmi (had, jeřáb, krysa, kanec, atd.) až po ta, která mají zvláštní podobu i vlastnosti. Mezi ně patří třeba bájný jednorožec Kirin, tisíciletý stříbrný tygr žijící na Mléčné dráze, mystický pták Ho, japonský vodník Kappa, okřídlený skřítek Tengu. Avšak nejobávanějšími jsou liška a jezevec, kteří si s lidmi rádi pohrávají.
---------------------------------------------------------
Jezevec - Tanuki je obávaným proto, že může člověka posednout jako zlý duch až z toho člověk těžce onemocní. Může na sebe bráti lidskou podobu a podvádět tak lidi. Nejraději na sebe bere podobu lovce nebo mnicha ( pak se mu říká Tanuki Bózu ). Stal se symbolem zla a jeho křik je považován za předzvěst nešťastných událostí.
---------------------------------------------------------
Liška - Kicune je zvíře obdařené kouzelnými a magickými silami. Je povahy démonické a dožívá se vysokého stáří. Když dosáhne věku padesáti let, proměňuje se v sedláka, lovce nebo mnicha, ve věku sta let může být spanilým mládencem nebo krásnou ženou. Říká se o ní také, že vidí a slyší všechno, ať je to jakkoli daleko, že může lidem vzít paměť i vládu nad tělem a že plameny, které umí vydechovat, může podpálit dům. Pozná ji jen pes, ať má jakoukoli podobu.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Yuki onna

V doslovném překladu z japonštiny to znamená sněžná žena a přesně vystihuje podstatu i povahu tohoto ledového démona, který v Japonsku přebývá. Jak už bývá u démonů elementů zvykem, ráda se soustředí na poutníky, které ve vánicích svádí z cesty. Občas přitvrdí a svým ledovým dechem je zmrazí.

Že však není tak zcela bez citu, o tom vypráví jedna japonská pověst, jíž si vám dovolím předložit .

Před dávnými časy žil na severu dřevorubec Mosaku s mladým učedníkem Minokičim.

Někdo říká, že Minokiči byl Mosakuovým synem a že mu bylo dvacet let, jiný tvrdí, že osmnáct, ale ke mně se ten příběh donesl takhle.

Žili nejlépe, jak se v té studené zemi žít dá, pracovali a celkem se měli dobře.

V jeden zimní den - a zimy jsou na severu opravdu pořádné, se obloha zatáhla těžkými mraky a netrvalo dlouho a přišla vánice.

"Utíkejme!" zakřičel Mosaku. Učedníka nemusel dvakrát pobízet; za chvíli se už oba ukrývali v chatě, kde vesele plápolal oheň. Sněžné bouře jsou v provincii Musashi časté, ale většinou netrvají dlouho. Tahle však nepřestávala. Až do večera se opírala do stěn, proháněla vzduchem myriády těžkých vloček a zasypávala kraj sněhem, jakoby chystala příchod další doby ledové. Oba dřevorubci tak dlouho čekali, až se živel uklidní, až na ně přišel spánek.

Když začal oheň uhasínat a příjemně vytopená chata chladnout, vzbudil se Minokiči. Chtěl přiložit - ale v tom se rozletěly dveře a dovnitř vrthl studený vítr. Uhasil oheň, vyhnal zbytky tepla a přinesl něco, nad čím se učedníkovi málem zastavilo srdce.

V chatě se objevila krásná žena v bílém kimonu, přistoupila k Mosakuovi a dýchla na něj. A znovu. Z úst jí vanula bílá mrazivá mlha.

"Yuki onna. Sněžná žena, " vykřikl Minokiči a roztřásl se - ne zimou , ale strachem. Vyprávění o ledovém démonu, jenž v mrazivých nocích přichází pro lidské životy, slyšel snad tisíckrát.

Yuki onna, neboť to skutečně byla ona, se na něj překvapeně podívala. Minokiči se schoulil do klubíčka, nepřestával se třást a neodvažoval se na démona pohlédnout. Čekal, že dýchne i na něj. Ale sněžné ženěse roztřeseného a strachy téměř mrtvého mladíka zželelo. Přistoupila k němu a hlasem podobným meluzíně, řekla:

"Neměj strach. Dnes v noci tě nechám být. Jsi příliš mladý na to, abys zemřel. Ale pamatuj: Nikdy a nikomu nesmíš povědět, cos viděl."

Když pak Minokiči opatrně zvedl hlavu, démon už v chatě nebyl.

Ráno nalezl Mosakuovo tělo zmrzlé na kost. Ale vánice už byla pryč, svítilo slunce a Minokiči si nebyl jist, zda-li se mu všechno jen nezdálo. Konečně, dveře mohl rozrazit náhlý poryv větru a Mosaku byl přece jen starý a už ne tak odolný.

Přesto raději mlčel. Celý rok, během kterého přebral práci po svém mistru.

Přišla další zima. Jednoho večera, kdy provincii Musashi opět postihla sněhová bouře, uslyšel Minokiči tiché klepání. Zvedl se a šel otevřít.

Před domem stála dívka.

"Zabloudila jsem ve vánici. Mohu se u vás ukrýt než bouře skončí?" prosila. Minokiči souhlasil - jak by ne, když z vlastní zkušenosti věděl, jak nebezpečné je trávit ten čas venku a navíc byla ta dívka pohledná. Kdo by s takovou nechtěl strávit noc pod jednou střechou.

Pozval ji dovnitř a nabídl večeři. Jmenovala se Oyuki a když roztála, najedla se a uvolnila, zjistil Minokuči, že je docela zábavná. Vydrželi si povídat až do rána a když měla odejít, pozval ji ještě na snídani, potom na oběd a tak dlouho hledal výmluvy, až zůstala a za čas se vzali.

Žili nejlépe, jak se v té studené zemi žít dá, pracovali a celkem se měli dobře. Za nějaký ten rok se jim narodilo dítě a potom ještě jedno. Oyuki byla veselá a Minokiči byl šťastný, čímž by celý příběh mohl skončit. Ale má ještě pokračování.

To zase přišla zima (což se na většině rozumných planet přihodívá jednou ročně) a byla pořádná, jak byli v provincii Musashi zvyklí.

Jednoho večera, kdy Oyuki seděla a šila a Minokiči seděl a koukal se na ní. A při téhle zábavě si najednou uvědomil, že mu tvář jeho manželky připadá známá. Po několika letech maželství by to mělo být normální u všech manželů, jenže dřevorubec se nemohl zbavit dojmu, že mu Oyukiin profil připomíná tvář někoho jiného.

"Když takhle sedíš, připomínáš mi jednu ženu. Je to dávno, co jsem ji spatřil. Tehdy byla také zima." řekl nahlas.

"Kdy to bylo?" zeptala se Oyuki. Dál se věnovala své práci, ale Minokiči měl pocit, že zpozorněla.

"Nebylo mi ani dvacet, má lásko. Byl jsem učedníkem starého Mosakua, když nás v lese zastihla sněhová bouře." řekl. A protože to v něm už tolik let leželo, pokračoval dál.

"Ukryli jsme se v chatě, jenže potom se tam objevila ona a ... Myslím, že to byla sněžná žena."

Oyuki odložila šití.

"A neříkala ti náhodou, že nemáš nikomu a nikdy vyprávět o tom, co s viděl?" zeptala se.

"Ale ano," odpověděl Minokiči a pak se zarazil: "Co ty o tom můžeš vědět?"

Oyuki vstala. Otočila se na svého muže a její tvář byla ledová a ledově bílá. Minokiči vydechl.

"Ty jsi ... ty jsi ... "

"Ano. A tys porušil má slova." řekla. Od jejích úst se vzneslo několik vloček.

"Zabiješ mne?" zeptal se tiše.

"Nemohu," vzdechla a na podlahu se snesla jinovatka. "Někdo se musí postarat o naše děti. Protože já musím odejít. Protože tys porušil má slova," zopakovala.

Neodcházej, chtěl vykřiknout vyděšený Minokiči, ale bylo už pozdě. Samy od sebe se otevřely dveře, dovnitř zavanul studený vítr a Oyuki zmizela.

Minokiči vyběhl ven, ale v hustém sněhu nemohl najít její stopy.

Od toho okamžiku ji nikdy nespatřil.
 

Legenda o vzniku Japonska

17. dubna 2011 v 19:57 | Blogař
Země byla tehdy ještě beztvárná a vypadala jako olejovitá kaše nebo rosolovitá medúza plovoucí na vodní hladině. Postupně se však v ní oddělila suchá zem od mořské vody. Močály pomalu vyschly a vytvořila se rozlehlá planina. Právě tehdy se na Zemi zrodilo 7 generací bohů. Nejznámějšími se z nich stali Inzanagi a jeho žena Izanami. Takto vypráví vznik vesmíru kronika Kodžiki. Izanagi, muž který vybízí, a jeho sestra Izanami, dostali úkol dokončit budování rodícící se Země. Stáli na Vznášejícím se nebeském mostu (duze) a Drahocenným nebeským kopím míchali zahušťující se mořskou vodu. Potom oštěp vytáhli a z kapek, které vypadaly zpět a srážely se, vznikl ostrov Onogoro. Ten se stal Ústředním sloupem země. Oba bohové na něj sestoupili, aby se spojili jako manžel a manželka. Z jejich spojení se zrodily japonské ostrovy i ostatní bohové. Vzniklou zemi pojmenovali Ójašimaguni (Velká země četných ostrovů). Izanami dále přivádí na svět rozmanitá božstva - strážné bohy hor, moří, stromů atd. Při porodu boha ohně však ale umírá. Izanagi se s její smrtí nemůže smířit, vydává se tedy za Izanami do podsvětí. Neuposlechne zákazu podívat se na ni a vstoupí dovnitř. Vylekán pohledem na rozkládající se tělo prchá pryč, ale Izanami, pokořena, že ji muž viděl v takovémto stavu, za ním pošle čarodějnice Země temnoty. Tato záhrobní božstva jej zastihnou až u Průsmyku rovnosti (Jomocuhirasaka) mezi světem a říší mrtvých - tam Izanagi zatarasí cestu obrovským balvanem. Izanami vysloví trest - každý den připraví o život tisíc lidí . Izanagi ji odpovídá, že v takovém případě se postará o to, aby každý den bylo 1500 porodů. A tak se opravdu stalo. Denně na Zemi lidé umírají a rodí se.
Izanagiho božští potomci
Po návratu domů musí Izanagi vykonat obřad očišťující od styku se smrtí a podsvětím. Z odložených šatů se zrodí dvanáct bohů, při koupeli dalších 14. Tři z nich označí Izanagi jako své vznešené děti. Jsou to Amaterasu (zrozena při umývání jeho levého oka), Cukujomi (pravé oko) a Susanoo (při mytí nosu). Amaterasu, Zářící nebesa, dostává se do správy Planiny vysokých nebes - je bohyní Slunce. Cukujomi, bůh Měsíce, se stává vládcem záhrobní říše. Temnému Susanoovi je svěřena vláda Mořských planin. Susanoo se však chová stále divočeji a působí v zemi velké škody. Rozhněvaná Amaterasu se skryje ve skalní jeskyni, svět se tudíž ponoří do tmy. Rozrušení bohové se radí o tom, jak bohyni z úkrytu vylákat. Před vchod do jeskyně postaví zrcadlo - Amaterasu, zaujata vlastním obrazem, nepotlačí zvědavost a nakonec vychází ven. Na svět se opět vrací světlo a začne střídání noci a dne.
Posvátné zrcadlo
Navštívíme-li dnes šintoistickou svatyni, zjistíme, že mezi nejvíce uctívané předměty patří zrcátka, která připomínající právě bohyni slunce Amaterasu. Malá zrcátka najdeme i v mnoha japonských rodinách, kde se jich například užívá při obřadech na uctění památky předků jednotlivých rodin. Samo posvátné zrcadlo, které podle mytologie darovala bohyně Slunce Amaterasu japonským císařům, je uctívané již nejméně šestnáct století ve svatyni v Ise. Vstoupit do vnitřní svatyně (Naikú) smí však pouze císař, běžní návštěvníci nespatří tuto svatyni ani z dálky, neboť je obehnána čtyřnásobným oplocením, v jehož středu jsou umístěny ještě další svatyně. I za první vnější hradbu mají přístup jen šintoističtí kněží. Posvátné zrcadlo je přenášeno - ovšem stále pečlivě zabalené - na nové místo každých 20 let. Po uplynutí této doby se totiž všechny svatyně zboří a opodál se postaví do detailu stejné. Tento starý zvyk má symbolizovat stále se obnovující sílu bohyně Slunce Amaterasu.
Posvátné zrcadlo
Vlády v Zemi četných ostrovů se ujal vnuk bohyně Amaterasu - Hikoho no Ninigi. Před odchodem dostal od své babičky na znamení moci tři dary : zrcadlo (jata no kagami), bájný meč (kusanagi) a šňůru s korálky (jasakani no magatama). Tyto předměty jsou součástí korunovačních klenotů. Poté sestoupili Ninigi na zemi a to v oblasti Hjúga, což je dnešní Kjúšú. Zanedlouho se oženil s krásnou dcerou pozemského boha Ójamacumiho. Ten si však přál, aby si vzal i jeho starší dceru, která ale byla velmi nehezkou. Jelikož Ninigi to odmítl, stal se on i jeho potomci, pozdější japonští císařové, smrtelnými. Kdyby si prý vzal obě dcery, byl by jeho život pevný jako skála a trval by věčně. Ninigův pravnuk Džimmu úspěšně dobýval další části ostrovní říše, až se usídlil v okolí místa Naniwa, což je dnešní Ósaka. Založil japonské císařství a stal se jeho prvním císařem - mělo se tak stát roku 660 před naším letopočtem. Podle tohoto by nynější císař měl být podle tradice již 125. členem této dodnes vládnoucí dynastie. Popisem založení císařství končí v kronice Kodžiki první část, obsahuje pouze mýty a báje. Novější záznamy jsou historicky hodnověrnější, na rozdíl například od nejisté existence Džimmua


jodo

17. dubna 2011 v 19:55 | Blogař
Jo přestavuje hůl z tvrdého dřeva, dlouhou 125-130 cm a tlustou okolo 2,5 cm, která byla historicky vyvinuta speciálně pro boj s katanou. Rozměry jo, které nemá žádný vztah k délce těla uživatele, jsou dnes typizovány na délku 128 cm a průměr kolem 2,4 cm. Všechna jo by měla být těchto rozměrů. Jo, jednoduše, rychle a levně vyrobené z dubu, je pevné a na rozdíl od meče nerezaví a nepotřebuje údržbu, ani nepotřebuje být nákladně zdobeno a ani se nestává objektem hrdosti. Díky snadné a levné výrobě a extrémní jednoduchosti jej může ve srovnání s jiným válečným vybavením používat skutečně každý.

Bojové umění jodo vzniklo stejně jako okinawské kobudo z potřeby eliminovat nadvládu chladných zbraní = v jodo konkrétně meče katany.

Na rozdíl od okinawských systémů však tkví jeho počátek mezi samotnými samuraji.

Na Okinawě poskytovaly zbraně, zhotovené z nářadí a nástrojů, nižším společenským vrstvám šanci přežít proti loupeživým bandám a potulným samurajům, kdežto jodo jako nástroj proti společenským vrstvám z počátku vůbec nesloužilo. Přežít však proti spoupeři, ozbrojenému některou z chladných zbraní, však kladlo stejné nároky, a proto se i jodo vypracovalo k absolutní dokonalosti z hlediska efektivity jeho použití, stejně jako zbraně arzenálu okinawského kobudo.

Tréninky jodo probíhají formou důsledného výcviku techniky ovládání hole jo a nácviku vzájemných střetů s partnerem vyzbrojeným dřevěnou napodobeninou katany - bokkenem (bokuto) formou cvičení sestav kata ve dvojicích.
Historie

Za zakladatele tohoto umění je považován Muso Gonnosuke Katsukichi, dříve známý jako Hirano Gonbei.

Jak to tak v přepisech starých dob bývá, je samotný počátek jodo dostupný pouze v legendách. Fakta jsou, že jak cestoval Muso vlastí (musha shugyo), utkával se se spoustou válečníků. Pak se ovšem utkal s jedním z nejlepších šermířů všech dob, Mijamotem Musashim. Co je doloženo, jsou zúčastněné osoby, zhruba i období, kterým je období Keicho (1596 - 1614) a matně i místo, kterým bylo buď Akaši nebo Edo. Dále se již historické legendy liší. Jedna praví, že Musashi při souboji použil dvou mečů a křížovým blokováním juji dome Musa přemohl. Mijamoto Musashi však nechtěl využít výhody dvou mečů a ušetřil Gonnosukovi život. Druhá zase míní, že Gonnosuke vyprovokoval Musashiho na souboj, když si tento slavný šermíř vyřezával luk či malou tyč, kterou pak Gonnosukeho porazil. Některé další zase zacházejí tak daleko, že vkládají Gonnosukemu do ruky dlouhou tyč bo, nebo dlouhé cvičné bokuto, které prý na Musashiho nečekaně tasil, zatímco ten jej udeřil jídelními hůlkami doprostřed obličeje. Co však víme opět přesně, že zarmoucený Gonnosuke odešel do šintoistické svatyně na vrcholku hory Hóman v prefektuře Chikuzen (dnes Fukuoka), kde se věnoval meditaci, ve které opět dle legend spatřil možnost bojového použití hole z nejtvrdšího bílého dubu. Novou zbraň nazval Jo a při cvičení s ní uplatnil všechny své dřívější zkušenosti a nakonec vytvořil nový styl, který nazval Shindo Muso Ryu Jojutsu, jenž se vynořilo na scéně bojových umění kolem roku 1603. Poté Gonnosuke vyzval Musashiho na souboj. Musashi výzvu přijal a i když bojoval ze všech sil, dokonce i se dvěma meči, Gonnosukeho porazit nemohl. Muso porazil slavného mistra v druhém kole jejich utkání, které se konalo v hradu města Himeji, ale ušetřil jeho život, stejně jako Musashi ušetřil jeho život. Klíčem prý byla věta, kterou v meditaci Gonnosuke uslyšel, a to ve smyslu "Poznej nepřítelův solar plexus kulatou holí." V roce 1621 obdržel Nagamasa Kuroda stipendium ve výši 520 000 koku a vládu nad prefekturou Chikuzen. Muso Gonnosuke vstoupil do jeho služeb, kde setrval až do své smrti. Jediným dochovalým dokladem je věnování na dlouhém meči, který je součástí oltáře svatyně na hoře Tsukuba. Shindo nebo Shinto v názvu školy znamenají "pravá cesta" Muso můžeme přeložit jako "boží" nebo se také jedná o jméno jejího zakladatele.

Od prvního představitele školy Muso Gonnosukeho se styl školy příliž neměnil, až do představitele čtvrtého. Tím byl higuchi Han´emon, který dal učitelské certifikáty menkyo studentům jmen Yokata Hanzaburo a Harada Heizo Nobusada (Kaisai). Učení se tak rozdělilo na dvě - novou cestu Haradovu a pravou cestu Yokatovu. Ten určil jako nástupce Morikiho Eichiho , který začal svoji vlastní linii Moriki ryu. Harada učinil to samé, když dal vzniknout linii Kansai ryu, která přetrvala dodnes. Neměl však údajně to štěstí přežít dobu těžkých hladomorů, které v letech 1727 - 1728 Japonsko velmi sužovaly.

Když se učení přesunulo z 6. představitele Hary Shiemona (+ 1754) na 7. představitele, jménem Nagatomi Koshiro Hisatomo (1717-1772), nastala doba revitalizece učení takovou měrou, že měla škola 300 studentů. Když klan Kuroda postavil hrady Maizurujo na východě a Tsurujo na západě, (oblasti Haruyoshi a Jigyo), stalo se po pevném ustanovení Shinto Muso Ryu válečným uměním pro pěšáky Ashigaru.

Tím bylo původní Gonnosukeho učení rozptýleno do tří směrů. Prvními dvěma bylo rozdvojení nové cesty tzv. Kuroda Jo v liniích Haruyoshi a Jigyo. Třetím směrem bylo Moriki ryu, vzniklé ze staré cesty. Student Ono Kyusaku (+ 1822) se poté stal instruktorem linie Haruyoshi a Komori Seibei linie Jigyo a roku 1796 tak bylo Gonnosukeho učení pevně ustanoveno. Umění hole je sice rozděleno do tří hlavních větví: Nové cesty Shinto Muso Ryu - linie Haruyoshi a linie Jigyo plus stará (pravá) cesta - Moriki ryu. Pak se dokonce hovoří i o dalších dvou směrech Ten'ami-ryu Heijo a Shin-Chigiriki. Do období Bakumatsu, kdy byly všechny tři směry stále velmi aktivní, měly osmnáct držitelů menkyo v linii Haruyoshi, patnáct v linii Jigyo, čili celkem třicet dva v nové cestě a pak devět v cestě pravé.

Roku 1815 končí linie Jigyo úmrtím Fujimota Heikichiho. Hatae Kyuhei, představitel linie Haruyoshi nakrátko učení linie Jigyo obnovil, ale roku 1876 stejně mizí se smrtí posledního představitele Yokoty Enjiho. Hatae Kyuhei se pak zasloužil i o obnovení Moriki Ryu, které skončilo úmrtím Inoue Ryosukeho roku 1831, ale nástupnickou školu Shuyo ryu potkal stejný osud jako linii Jigyo, neboť zemřel poslední představitel směru Yamazaki Koji. Významným přínosem tohoto představitele bylo to, že umožnil přežít vědomosti ostatních směrů, takže mohla nadále existovat i linie Jigyo, ačkoliv bez přímé návaznosti na svého posledního představitele.

Po roce 1868 bylo konečně díky reformě Meiji dovoleno učit tradiční umění hole i mimo území klanu Kuroda. Klan Kuroda k tradičnímu umění hole přidal umění zatýkání a poutání, poté svazování a nakonec i palné zbraně. Další vývoj se konal již jen v poslední přeživší linii - linii Haruyoshi z nové cesty původního Shinto Muso ryu. Hirano Kichizo (+1871) přidal do učení Shinto ryu kenjutsu s osmi katami pro tachi a čtyřmi pro kodachi.

Následně představil významný představitel Shiriashi Hanjiro (1842-1927) Isshin ryu kusarigamajutsu, čili boj srpem s připevněným řetězem o závaží na konci. Ten samý představitel adoptoval i tanjojutsu Uchidy Ryogora (1837-1921), známé také jako suttekijutsu (z angl. hůl; stick). Jedná se o čili boj vycházkovou holí, které Japonci převzali z evropského vzoru. Shiriashimu Hanjirovi se podařilo spojit obě linie nové cesty Shinto Muso ryu, když učení linie Haruyoshi (jeho učiteli z této linie byli Hirano Kichizo a Sada Teisuke) obohatil o vědomosti Yoshimury Hanjiro Yoshinobu, který byl jeho učitelem z přetržené linie Jigyo.

Počátkem 20. století začaly staré časy pomalu vycházet z módy. Shiriashi Hanjiro byl jediným instruktorem kombinované linie školy Shinto muso ryu. Byl 24. představitelem školy a jeho dojo v Hakatě bylo přistaveno ke zdi hotelu a měřilo 3,7 m x 9,1 m s jednou stěnou otevřenou. Mistr sám pak učil z verandy, která směřovala právě k ní. Jeho nejlepšími žáky byli Takayama Kiroku, Shimizu Takaji, a Otofuji Ichizo. První z jmenovaných otevřel své dojo roku 1929 ve Fukuoce a byl jmenován shihanem a druhý zmiňovaný - Shimizu Takaji - jeho asistentem. V dojo s nimi cvičilo dalších pět držitelů různých stupňů menkyo. Po smrti shihana Takayamy (+1938) jeho místo přebral poslední z dříve zmíněných - Otofuji Ichizo, který vedl dojo až do své smrti v roce 1990.

Shimizu Takaji se roku 1927 účastnil ukázky spolu se známým instruktorem škol meče Nakayamou Hakudo. Poté předvedl své jodo i tokijské policii. Již a vlády shoguna Tokugawy byla tato zbraň začleněna do výzbroje policie a právě díky Shimizu Takajimu patří do její výzbroje doposud. Jodo v Shimizově podání vzbudilo velký dojem, takže odchází roku 1930 učit do tokijského Mumon Dojo a roku 1931 začíná učit i ve známém judo doju Kodokan, patřící jeho zakladateli Kano Jigorovi. Roku 1933 se zformovala elitní policejní jednotka, v jejíž výzbroji se ocitla díky svému vrchnímu veliteli, Admirálu Takeshitovi Isamu (mimo jiné i veliteli námořních skautů), jež sám dlouho cvičil aikibudo a různé školy meče. Shimizovi se tak naskytla možnost spolupráce s tehdejšími špičkami v oblasti kendó. Roku 1937 odchází Shimizu učit jodo do mandžuska, kde cvičil 1,500,000 vojáků. Tak se jo opět vrátilo do své kdysi dávno běžné role zbraně vojenských oddílů. Roku 1940 na počest 2600 let japonského císařství založil Shimizu Dai Nihon Jodokai (Císařská asociace jodo).

Po 2. sv. válce byly oficiálně smeteny jak ultranacionalistické směry uvnitř Japonska, tak bojová umění. Bývalí studenti i učitelé budo samurajských zbraní hledali něco, co by mohli cvičit a tím uměním, které se jim díky výjimce ze zákazu naskytlo bylo právě jodo. Roku 1954 se opět otevřelo Butokukai v Tokyu, ale politické špičky stále viděly v bojových umění snahu o opětovné ultranacionalistiské snahy. Roku 1955 tedy vzniklo Nihon Jodo Renmei (Japonský svaz jodo), který byl v roce 1956 přejmenován na Zen Nihon Jodo Renmei (Celojaponský svaz jodo).

V roce 1964 navštívil Shimizu senseie Otofuji Ichizo, aby s ním prodiskutoval nabídku ZNKR zřídit cvičný systém seitei jodo stejně, jako tomu bylo v iaido. Shimizu nabídku přijal, což vedlo k sestavení odborného výboru a roku 1968 představili Shimizu Takaji a Nakajima Asakichi seitei jodo kata zasedání ZNKR. Seitei jo kata byly přijaty a roku 1969 byly představeny veřejnosti na ukázce, kde byl Shimizu v úloze tachi a Otofuji v úloze jo. Na té samé ukázce se poprvé předvedlo i seitei iai a nové cvičné systémy pro přiblížení základů použití zbraní dotčených bojových umění byly na světě. Stejně jako nyní v iaido obsahuje systém seitei dvanáct základních kat, které byly až na jednu uměle vytvořenou převzaty právě z Shinto Muso ryu.

Shimizu Sensei byl 25. a zároveň posledním představitelem školy. On sám neurčil svého zástupce, takže se přetrhla a skončila poslední přímá linie představitelů školy, zahájená Muso Gonnosukem Katsukichim. Stejně jako v podobných případech v jiných bojových umění musel být nástupce vybrán, což se pochopitelně nelíbilo ostatním mistrům, kteří nadále pokračují ve výuce jodo dle své vize, takže se jodo opět větví do více linií, z nichž však již není žádná přímá.
 


Kobudo

17. dubna 2011 v 19:54 | Blogař
Pod pojmem kobudó (malá bojová umění) se dnes rozumí dovednost zacházet se starými, tradičními zbraněmi. Místem vzniku kobuda je Okinawa. Když byl ostrov v roce 1600 obsazen, kolonizátoři vydali zákaz nošení jakýchkoliv zbraní. Zabavili domorodcům všechny meče a v každé vesnici se mohl nacházet pouze jeden nůž, který byl ještě navíc přísně střežen. Obyvatelé Okinawy vyhledávali k vlastní obraně předměty denního života a proti ozbrojeným bojovníkům používali hospodářská náčiní. Sedláci užívali k sebeobraně rolnické nářadí, které úspěšně ovládali za pomoci pohybů podobných karate. K boji i sebeobraně se používal cep "nunchaku" (dvě krátké dřevěné tyče spojené provazem nebo řetězem), přičemž bojovník tyčemí kolem sebe krouží na svou obranu nebo jimi útočí na protivníka. K tréninkovým účelům byla pro tuto zbraň vyvinuta obřadná forma "taira". Rovněž vidle se třemi hroty "sai" (původně trojzubec, náboženský symbol) byly obávanou zbraní. Užívaly se rovněž jako vrhací zbraň. "Kombó", umění bránit se holí (bó, hanbó), bylo převzato z tradice buddhistických mnichů, kteří svou "nevinnou" vycházkovou hůl dokázali v případě nutnosti přeměnit v účinnou zbraň. Existuje několik variant komba: kadži, kjušakubo a sandžakumbo. Své využití jako zbraně našly rovněž rukojeť na otáčení mlýnským kolem "tonfa" (k obraně předloktí a loktů proti útoku mečem) a také původně ze dřeva vyráběný srp na sklízení rýže "kama". Dalšími starými zbraněmi jsou tekko, timpe a jiné. Postoje a pohyby při kobudu odpovídají zhruba karate, přičemž rozdíl je v tom, že se jedná o boj se zbraní.

Džiu-džitsu

17. dubna 2011 v 19:53 | Blogař
Džúdžucu, japonský systém sebeobrany s bohatou tradicí, vznikl z obraných praktik, které byly součástí běžné bojové techniky samurajů, k nimž se uchyloval neozbrojený válečník. Předchůdci umění sebeobrany, např. "jawara", "dájto rjů", "katori rjů" nebo "takeono muši rjů", existovali již ve feudálním Japonsku. Název džúdžucu je v literatuře zmiňován do éry rodu Tokugawů. Roku 1650 přišel do Japonska Číňan Čchen Juan-pin a vyučoval v Owari umění sebeobrany, které bylo velmi podobné pozdějšímu džúdžucu. Japonský lékař Jošitoki se v Číně naučil umění souboje beze zbraně, které k účinnému provánění technik vyžadovalo značnou tělesnou sílu. Po svém návratu do Japonska pozoroval jednoho zimního dne při hustém sněžení třešeň a vrbu. Zatímco se nepoddajné větve třešně zlomily, vrba své větve pod tíhou pružně ohnula a zůstala nepoškozená. Na základě svého pozorování přišel Jošitoki na myšlenku vyvinout bojový systém, při kterém si slabší zvítězil ustupováním - podle příkladu vrby. Záhy se odebral do chrmá Tennango v Cukuši, kde na základě znalostí anatomie vyvinul 103 chvaty pro sebeobranu. Svůj systém nazval "jošin rjů". Základem jeho učení byl princip: "Ustupovat za účelem vítězství". Japonská sebeobrana se ve 20. století stala po celém světě známou pod názvem "džiu-džitsu". Džiu-džitsu obsahuje obranu proti útoku a využívá zákonitostí páky a anatomických znalostí o slabých místech lidského těla. Džiu-džitsu, známé jako "temné umění", zavedl v Německu Erich Rahn. V roce 1906 založil v Berlíně první německou školu džiu-džitsu, která existuje dodnes. Erich Rahn a Japonec K. Higaši vystupovali dokonce i cirkuse a přijímali boj s každým vyzývatelem. V roce 1907 připluly do Kielu na návštěvu dva japonské křižníky. Při této příležitosti bylo předváděno džiu-džitsu jako sebeobrana. Přítomný císař Vilém II. byl vystoupením tak nadšen, že nařídil přijmout do vojenského tělovýchovného ústavu v Berlíně učitele džiu-džitsu. Z iniciativy Ericha Rahna založili jeho žáci Alfréd Rhode a Max Hoppe roku 1922 první spolky ve Frankfurktu nad Mohanem a v Berlíně. Roku 1924 následovalo založení "Říského svazu džiu-džitsu". První mistrovství Německa v džiu-džitsu (tehdy se ještě konaly závody) proběhlo roku 1926 v Kolíně. V roce 1930 v Německu existovalo více než sto míst pro nácvik džiu-džitsu. Džiu-džitsu představuje cvičení těla a ducha, je disciplínou, ve které se nesoutěží, která však slouží k nácviku pro případ napadení nebo ohrožení. Pro potřeby sebeobrany se učí chvaty a techniky, jako jsou podrazy, páky a transportní chvaty. Kromě toho se učí "atemi" - techniky, úderů na životně důležité body (např. úder malíkovou hranou). Moderní džiu-džitsu učí vedle sebeobrany také trpělivosti a schopnosti vžít se do společného života s partnerem podporuje sebevědomí potřebné v případě napadení. Džiu-džitsu lze provozovat do vysokého věku (a přesto se mu nikdy zcela nenaučíme!). Z klasického japonského džúdžuce se koncem minulého století vyvinul spor džudo

sumo

17. dubna 2011 v 19:52 | Blogař
V Japonsku přetrvávají vedle nejmodernější techniky i tradice více než prastaré. Jejich kořeny prorůstají staletími a mizejí v časech pověstí a legend. Jedna z tradic patří do sféry sportu a jmenuje se Sumo. Obří bojovníci sumo vážou k sobě takovou pozornost veřejnosti, že hravě zastíní ostatní budo v Japonsku. Co se stáří týče, těžko bude sumu nějaký sport konkurovat. Jeho prapočátky jsou spojovány s legendou o osidlování japonských ostrovů. Předkové dnešních obyvatel se na nich mohli usadit až poté, co jeden z jejich bojovníků svedl zápas s shintoistickým bohem. A vybavíme-li si zobrazení asijských božstev rodu mužského, jimž málokdy chybí důkladný břich, hned můžeme spřádat teorie o tom, proč spolu zápasí právě tlouštíci. Pro Japonce, lidi od přírody útlé, je tloušťka čímsi daleko úctyhodnějším než pro nás. Z toho vyplývá, že zápasníci Sumo mají velikou úctu obyvatel. A jsou středem pozornosti medií. Historické zmínky o Sumo najdeme poprvé v zápisech z 8. století. Sponzor oněch nejstarších doložených zápasů byl vskutku vznešený - sám císař. Na jeho dvoře se odehrávala jednotlivá klání, jeho dvůr odměňoval vítěze cenami. Svou nynější podobu a pravidla však získalo Sumó až v průběhu éry Edo (1603 až 1868). V téže době se také stalo profesionální záležitostí a zároveň Japonským národním sportem.

Ninjutsu

17. dubna 2011 v 19:45 | Blogař
Nindžucu, jako metoda ochrany proti různým druhům nebezpečí, zahrnuje mnoho bojových dovedností a technik. Nindžové, jako takoví, se považovali za pouhé vykonavatele politických, náboženských či vojenských postupů, při kterých museli být připraveni na všechny možné situace. Jejich dovednosti zahrnovali také techniky špionáže, infiltrace do různých prostředí, metody matení nepřítele, úniku z bezvýchodných situací a některé další dovednosti. Hlavním cílem bylo přežití a splnění daného úkolů, nežli samotné vítězství. Na otázku jak vlastně nindžucu vzniklo se těžko přesně odpovídá. V legendách se mluví o tom, že nindžové vznikli z tajuplných skřítků tengu, kteří byli mistři v ovládání mysli lidí a používání černé magie. Nicméně je to pouze jen legenda a tak je nejpravděpodobnější, že nindžové mají svůj původ mezi horskými mnichy Jamabuši, kteří byli později ovlivněni uměním, které sebou přinesli čínští přistěhovalci. Nicméně potřeba kvalitní špionáže byla zapotřebí i v časech ještě starších. Připomeňme si dílo slavného čínského mistra Suna - Sun Tsu, což by se dalo přeložit jako "Kniha válečného umění". Právě v jedné z kapitol tohoto díla se věnuje přímo špionáži a dosti podrobně. Tvrdí se, že texty této knihy přinesl do Země vycházejícího slunce muž jménem Kibi Makibi (693 - 775 n.l.), který jako velvyslanec několikrát musel navštívit Čínu.
Říci kdy přesně vzniklo "Umení být neviditelným", jak by se také dalo přeložit, nebo kdo byl hlavním učitelem, není již možné. Existuje však verze, která hovoří o tom, že prvním učitelem původních rodin nindžů byli právě čínští mistři jako Kai Dóši, Gamou Dóši a Kosumikage Dóši.
První historicky ověřitelné nasazení špionů do praxe bylo za vlády prince Šótoku Taišiho (žil v letech 574 - 622 n.l.), který začal používat tyto agenty pro vlastní potřebu.
Nicméně obecné prvopočátky nindžucu sahají až do doby před dvěma tisíci lety. Nutno dodat, že nindžucu v té době a ještě dlouho potom nebylo přesně definované umění. Teprve když uplynulo spoustu staletí, stalo se nindžucu nezávislým systémem znalostí s vlastními pravidly. Největší lokality nindžucu v historii byly horské oblasti Iga a Koga. Umění nindžucu se dále vyvíjelo jako nejvýše ilegální a protizakonná kultura k elitě vládnoucích samurajů. Proto byl původ tohoto umění po staletí zahalen tajemstvím, mlčením a historickým zmatkem.

V období Kamakura (1192 - 1336 n.l.) se vliv a rozmach škol zabývajících se nindžucu začíná zvětšovat. Navíc každá škola měla svoje zvláštnosti, které se vztahovali k tomu jaké dovednosti preferovala. Tyto specifické dovednosti se mezi rodinami a školami vzájemně utajovali. Mezi tyto tajemství mohli patřit např. jinde se nepoužívajíci zbraně, nebo zbraně nově vyvinuté, různorodé pomůcky a samozřejmě zkušenosti, které ta či ona škola za dobu své působnosti nasbírala.

Dokonce ani slova popisující mystické umění stínových bojovníků nemohou být přímo přeložena do jazyků, které nejsou japonštině příbuzné. Pouhá hláska z japonštiny "nin" ve slově nindžucu nebo nindža, vyžaduje mnoho anglických slov, aby byla vysvětlena. Na této nejzákladnější úrovni nin (také vyslovováno šinobi) může znamenat vytrvalost, ochranu, trpělivost a to jak ve fyzickém tak v psychickém významu. Nin má také ve slovníku druhý význam jako tajemství, tajemnost, ukrytí, úkryt či neviditelnost. Japonský psaný znak pro nin je složen ze dvou základnějších znaků. Znaku pro čepel neboli ostří a srdce neboli nitro. Konstrukce psaného znaku říká, že mysl, srdce nebo přání je usměrňováno takovou cestou, že zaměstnává čepel za účelem dosažení svého cíle. V tomto širším významu nin skutečně znamená mít nadhled, ovládat své tělo a mysl a smysl pro dobro a zlo. Ale kontrolovat vlastní smysl pro dobro a zlo nebo vhodnost a přiměřenost je mnohem složitější záležitost. Kontrolovat vlastní smysl pro přiměřenost znamená být schopen spolehnout se na tak zvaný šestý smysl a mít skutečné znalosti o povědomé úrovni myšlení. Tato široká vnímavost skutečného bytí založená na vlastním jedinečném pohledu je to, co odlišovalo nindžu od ostatních konvenčních vojenských taktiků během bojů mezi státy, správními oblastmi ve feudálním Japonsku.
Jedna ze škol nindžucu - Togakure rjú, která vznikla před osmi sty lety a jejímž současným velmistrem je Dr. Masáki Hacumi, trénovala své bojovníky v osmnácti fyzických a duševních dovednostech: Seišin teki kjojo - duševní vytříbenost, Tai džucu - umění těla, boj beze zbraně, Nindža biken - techniky meče, Bó džucu - techniky s tyčí, Šuriken džucu - vrhání ostří, Jari džucu - techniky s kopím, Naginata džucu - techniky s halapartnou, Kusari gama - zbraň s řetězem a srpem, Kajaku džucu - zápalné a výbušné látky, Hensó džucu - přestrojení a zpodobnění postavy, Šinobi iri - umění neviditelnosti a průniku, Ba džucu - jízda na koni, Sui ren - trénink ve vodě, Bo rjaku - strategie, Čo hó - špionáž, Inton džucu - skrytí se a únik, Ten mon - meterologie a Či mon - zeměpis. Za účelem udělat nepříteli boj těžším, dávný nindža vyvinul strategii kjódžicu tenkan hó založenou na předkládání pravdy a klamů tak, že zmateme protivníka.

"Věřím, že Ninpó, nejvyšší stupeň Nindžucu, by mělo být nabízeno světu jako základní myšlenka všech bojových umění. Fyzické a duchovní techniky přežití, zvěčněné japonským nindžou, byly vlastně jedním ze zdrojů japonských bojových umění. Kdo trénuje Nindžucu, může získat sílu a nepřemožitelnost povolující požitek květiny kývající se ve větru, uznání lásky druhých a uspokojení z míru ve společnosti. Dosažení tohoto osvícení je charakteristické vyvinutím "laskavého srdce." Laskavé srdce Ninpó je klíčem k nalezení harmonie a porozumění v říši duchovního a materiálního světa." 34. Sóke Togakure rjú nindžucu Masáki Hacumi

Samurajský trénink

17. dubna 2011 v 19:44 | Blogař

Kyudo

17. dubna 2011 v 19:42 | Blogař
Zen ve stoje. Bojové umění, ve kterém člověk nemá protivníka kromě sebe sama. Vyžaduje co nejužší spojení těla, mysli a luku. Zásah samotný není cílem. Cílem je dokázat v sobě vždy a za všech okolností navodit stejný tělesný i duševní stav, aby se na nejmenší míru omezily faktory, které způsobují odchýlení šípu od cesty ke středu terče. Pak teprve je možné z japonského luku vypouštět šípy správně. Správně vypuštěný šíp vždy zasáhne cíl. Z šípu zabodnutého ve středu terče nelze ale usoudit, zda byl správně vystřelen. Do terče se promítá střelcova duše a s každým "správným" zásahem je zasažena i ona, a střelec může na své cestě postoupit dál. Kdo se soustředí pouze na propíchnutí papíru na druhém konci dódža, jen si působí rány a oslabuje tělo.

Iaido

17. dubna 2011 v 19:41 | Blogař
Obsahem této formy japonského šermu mečem je dovednost bleskového vytasení zbraně pro první rozhodující zásah. V náhle vzniknuvších bojových situacích má často člověk, který "tasí nejdříve" zdánlivě výhodu. To, co můžeme ještě dnes pozorovat ve westernech, platilo i ve feudalismu, protože válečníci tehdy nechodili s taseným mečem v ruce, nýbrž museli ho (co možná nejrychleji) vytasit z pochvy teprve, když se objevil nepřítel, nebo při útoku. Iai je napodobení boje, při kterém cvičí podle situace vede seky nebo body proti imaginárnímu soupeři. Pojem iai se skládá z japonských slov "iru" - být zde a "awaseru" - sjednotit, spojit se. Iaidó má za sebou přibližně 400 let starou tradici a zahrnuje několik směrů: muso šinden rjú. šin kage rjú, omori rjú. Pod pojmem iai se rozumí řetězec jednání, který se dělí do pěti úseků: koncentrace, tasení meče, (symbolické) usmrcení soupeře, (symbolické) otření krve z čepele a zasunutí meče do pochvy. Bleskové vytasení, přesný zásah a zasunutí čepele jsou prováděny jako přesně stanovený soubor cvičení (kata). Iai vyžaduje velkou koncentraci a zvláštní dokonalost při zacházení se zbraní. Program nácviku seitei-iai sestává z deseti různých kata, které začátečníci provádějí nejdříve dřevěným mečem (bokken) a později "iaitó" (kovovým mečem). Kromě toho se učí řezným cvikům (zuburi), neboť iai může být také použito k testování mečů

Kam dál